Možná máte podobné obavy jako pan Jiří, který se po ztrátě své ženy na první setkání příliš nechtěl vydat: „Obával jsem se, že se tam lidé budou bolestně vyjadřovat k tomu, co prožívají, anebo se vyptávat na detaily mých vnitřních pocitů. Omyl.“

 

Na setkání se podle něj mluvilo i o úplně obyčejných věcech – o rodině, dětech, vnoučatech nebo práci. O tom, co jednotliví lidé  prožívají, se hovořilo jen tolik, kolik kdo chtěl.

A právě taková setkání jsou. Bez tlaku, bez nucení mluvit. Jen prostor být mezi lidmi, kteří mají zkušenost se ztrátou někoho blízkého.